Long days of sorrow - Kapitola V.

5. září 2015 v 21:01 | Kazumi |  Povídky
Kapitola V. - アクションで、キャッチ (*caught, in action)


Jsou to již pomalu tři týdny od posledního shromáždění. Předevčírem mi poslal Ichiro SMSku, že se mu podařilo najít zámek Phamtomhivů. Řekl že to tam vypadalo opuštěně, skoro až zachátrale podle toho jak vypadala zahrada. Dbal však na moje slova a nešel dál než bylo potřebné. Jeho sídlo je veliké jako park, a ten zámek je sám o sobě tak veliký že by se do něho vešlo víc jak pět rodin. Představa že tam žil malý Ciel se Sebastianem a třemi služebníky je vzkutku k pousmání.
Musela jsem uvažovat. Nesmím opustit moji zemi a nechat ji napospas duchům. Moje práce spočívá v tom lidi ochraňovat a dávat jim radost. Toto je přání Kami(*Kami:bůh). Těmito slovy se řídí všichni členové Tenshi.
Napsala jsem SMSku Ichirovi.

- Ichiro, co mám dělat? Jak se mám dostat k tobě do anglie ?? HELP
- Chou', mám plán. Za týden je další shromáždění. Místo toho aby ses vrátila domů tak pojedeš se mnou do Anglie. Jeden nebo dva dny navíc ti hologram vydrží.
- Ale co duchové?
- neboj se, stačí se zeptat Omi ze Slovenska jestli ti nepomůže.
- haha . Nope . Zeptej se jí ty.
- proč?
- protože od tebe to přijme, ode mně NIE.
- ...

Zaklapla jsem mobil. Měli jsme plán! Jsem si jistá že Omi nabídku přijme. Proč? Protože je až po uši zamilovaná do Ichira. Mě tím pádem přímo nesnáší protože Ichiro a já spolu trávíme hodně času. Upřímně ale nemá proč žárlit, jelikož jediný co s Ichirem děláme je že se neustále dopalujeme nějákými vtípky. Skvělé kamaradství. Ale má to i své temné stránky...
Bylo načase jít spát. Dnešní noc je rušná. Je to kvůli úplňku. Úplňek vytváří a vysílá strach a tajemno které zasahuje lidem do hlavy. Bojí se tmy, malých šramotů, stínů a někdy si v hlavě vytváří i falešné halucinace. To je síla úplňku. S přírodou si člověk nemá hrát. Vzpomínám si na období kdy mi bylo kolem pěti let. V té době jsem měla v nenávisti mravence. Na naší zahradě bylo spoustu mravenišť a mým vyloženým koníčkem bylo chodit jim ta mraveniště rozbýt. Moje dětská citlivost pak ale způsobila to, že jsem se rozbrečela a šla jsem jim dát rozpuštěný cukr. Opravdu jsem si myslela že jim to pomůže a že mi odpustí. Možná proto mě dodnes prohání špatné svědomí když se kouknu na mravence. Brrr.
Ve dvě ráno mi výstražne zapípalo moje GPS. Zrovna když se mi málem podařilo usnout. Dnešní test z matiky v prví hodinu nevypadá moc slibně. Vzala jsem si svůj převlek a i svoji katanu. Utíkala jsem na místo příčiny.
Když jsem doběhla, ocitla jsem se v tajemné uličce ve které nebyl slyšet ani šramot. Někteří duchové vědí že existují Tenshi, a tak se snaží na ně připravit léčku. Skočila jsem na střechu budovy a pozorovala jsem okolí. Opravdu tu nebyl. Koukla jsem se na svůj GPS, ale ten mi ukazoval že duch je přímo na místě co jsem já... Aha. Byl nademnou. Zvedla jsem hlavu a k mému očekávání jsem uviděla obličej ducha který vypadal jako šílený meloun s dvěmi oči. Krásný pohled, to vám teda povím. Porazit ho bylo ještě lehčí než přijít na jeho léčku. Byl to démon levelu 121. Nejlehčí... GPS mi oznámila dalšího vetřelce hned o pár ulic dál. Byli tam ale tři. Cítila jsem že jsou slabí. Navíc, jsou jen tři? To je málo. Už dlouho jsem nezažila větší dobrodružství. Ale možná je to tak lepší.
 


deníček

1. září 2015 v 19:38 | Kazumi |  Deníček

ŠKOLA


Další články